Mediální gramotnost definujeme jako schopnost vyhledávat, analyzovat, objektivně hodnotit a dál předávat informace a sdělení z médií. Mediální gramotnost je stav, jehož dosažení je cílem Mediální výchovy, vyučované na školách.
 
Studie vypracovaná na Stanfordské univerzitě odhalila, že mladí Američané, včetně těch vysokoškolsky vzdělaných, nedokáží rozlišit, co je skutečnost, co je fikce a co něčí názor. Mladí lidé se sice dokáží pohybovat v prostředí sociálních sítí a vyznají se v technologiích, ale to neznamená, že umí získané informace správně posoudit.
 
Pravda nebo lež?
 
 O mediální gramotnosti se mluví v souvislosti se sociálními sítěmi, na kterých se lidé setkávají s velkým množstvím informací. Ty jsou však často zkreslené, neúplné, či zcela vymyšlené.

Neschopnost rozlišit, zda je daná informace pravdivá, však může zapříčinit vznik nejrůznějších konfliktů, jako jsou například nesmyslné diskuse na sociálních sítích nebo hysterické reakce na komplikované události. V určité míře se přejímání a šíření neověřených informací podílí na celkovém ladění společnosti a jednání lidí.
 
Příkladem mohou být příspěvky se štěňaty, která mají být utracena. Tato informace putuje internetem již několik let a lidé si ji mezi sebou sdílí. Díky sdílení tak má příspěvek doputovat k lidem, aby daná štěňata zachránili. Ve skutečnosti však štěňata neexistují. Takových poplašných zpráv – hoaxů, je ve virtuálním prostředí mnoho, a je potřeba si vždy takové zprávy ověřovat.
 
Ve Spojených státech se proto začínají objevovat programy, které školí učitele, jak o médiích, hoaxech a reklamě učit děti. Rovněž Centrum pro mediální gramotnost Stony Brook univerzity zavedlo kurzy pro vysokoškolské studenty a vzdělávací programy pro učitele.
 
Je otázkou času, kdy se tyto snahy o budování mediální gramotnosti promítnou i u nás. Prozatím se všichni můžeme řídit radou, že stačí ověřovat pouze ty informace, na které chceme reagovat – ať už sdílením, protestem, volbou kandidáta atd.